Jsou dva typy lidí - ti, co žijou daným okamžikem a ti, kteří pořád žijí pro budoucnost..
A já jsem bohužel ten druhý typ člověka.
Jsem holka, která neustále myslí na zadní vrátka. Ještě se mi nestalo, že bych měla na účtu nulu, dojídala poslední tvrdé rohlíky a čekala na výplatu jak na smilování. Jsem holka, které když se něco nepodaří, vymýšlí způsoby, jak okamžitě svému selhání zabránit. Jsem holka, která se neumí radovat z okamžiku, protože řeší, co bude následovat. A tak je to špatně.



Jsem názoru, že opravdové štěstí vám nepřinesou věci, ale lidi a činy. Ano, za splněné zkoušky jsem se odměňovala, za vyhazov jsem si léčila žal nákupy. V minulosti jsem si za každý svůj rozchod nadělila novou kabelku a každá návštěva drogerie končila nákupem rtěnky/laku/pudru ve slevě!  Ale všechny mé nákupy byly tak nějak v mezích. Nedokázala jsem vyhodit hromadu peněz za jednu věc - za drahou věc. Vždycky se ve mně totiž probudilo mé druhé já, které říkalo "A za  si teď do konce měsíce koupíš jídlo?". Občas mám utrácivou a nakupuju jak šílená, následně se hryžu depresí, že jsem zbytečně utrácela za něco, co nepotřebuju, a že jsem si mohla šetřit, protože nevím, co bude. Takže si vlastně nic pořádně nedokážu užít (dokážu, ale ne asi tak, jako když jsem byla malá holka a věci jsem dostávala)

Když se v neděli ráno probudím po boku Luka, neříkám si, že máme před sebou ještě jeden super den, ale přemýšlím nad tím, jak pojedu domů, co mě čeká následující týden, že mi bude hrozně smutno a jak se budu učit.. Pořád řeším, co bude...nebo co se případně může posrat...Buď se to skutečně posere a já si řeknu, že jsem to čekala anebo se nic špatného nestane, ale já z obavy, že by se třeba něco stát mohlo, si danou chvíli nedokážu naplno užít... Když jedu na dovolenou, přemýšlím, kolik dnů mi ještě zbývá a posledních noc mi je pak šíleně smutno.... Neraduju se z toho, že jsem stále na dovolené. Když mám nějaký problém nebo se nacházím v nejistotě, jsem schopná strávit hodiny přemýšlením, jak to dopadne...

Když se mi nedaří v práci, hned myslím na nejhorší a okamžitě se snažím najít radikální řešení. Když poseru zkoušky, neříkám si "však co, o nic nejde, mám další pokusy", ale začnu ječet, že to je konečná, že mě vyhodí, že budu bezdomovec. A přemýšlím, na jakou další VŠ si ještě podám přihlášky.

Mám ráda, když mám na všechno plán, harmonogram a ve věcech mám jasno - jsem puntičkář, co má svůj diář a nesnáším nejistotu, ale o té poslední rok, vlastně posledních 5let mého života jsou. Nevím, co bude a šílím z toho. Jsem asi více pesimista než optimista. Jsem pořád plná pochybností, nejistoty a strachu z toho, jaká bude moje budoucnost. 

Obdivuju lidi, kteří se dokáži radovat z okamžiku a nic neřešit. Na jednu stranu je považuju za nezodpovědné (No ty seš teda rozumnej, když si vyhodil 40litrů za dovolenou na Bali..co když ty peníze budeš potřebovat?), ale na druhou stanu k nim vzhlížím. Hrozně bych si přála se nestresovat tím, kde jednou budu bydlet, pracovat. Co když budu ještě do čtyřiceti hnít u rodičů a nikdy se mi nesplní sen - bydlet sama nebo s přítelem? Hrozně bych si přála nemít depku z toho, že až jednom (pokud) dostuduju školu, co se mnou bude. Zda se budu schopna uživit, zda budu mít na nájem, na cestu do práce. Zda mě práce bude bavit. A co když na to nemám? Co když jsem si vybrala špatný obor a až nastoupím do práce, tak mi to někdo vmete do xichtu? Vysmějou se mi? Co když ale práci nenajdu? Ještě ani nemám dostudováno, ale už řeším, jak si nenajdu práci. Ach jo!
Myslím hrozně dopředu a díky tomu mi uniká spousta věcí, které se dějou teď. Neumím být šťastná na delší dobu...a když už jsem, něco se kákne...a místo, abych šla dál avyužila i té pozitivnější stránky mého pádu, přemýšlím nad tím, proč se to něco nepovedlo. A co když se to nepovede ani příště? V hlavě si vymýšlím tisíce scénářů a následků...a řešení.

A to je špatně. Nejhorší na tom je, že v tom nejsem sama. Vždycky jsem byla vychovávaná tak, ať jsem rozumná, myslím na následky...ale u mně je to bohužel až v přehnané míře... Na ostatních se tato vlastnost hrozně snadno vidí - když radím ostatním, jak mají jednat, co mají dělat, přijde mi, že všechno má i pozitivní stránku, a že všechno jednou dobře dopadne. Když se jedná o mně, vidím většinou negativa a svoje selhání.
Chtěla bych se umět radovat z maličkostí, z okamžiku...ale nevím jak..umím to jen někdy....Nevím, jak se naučit myslet pozitivně a neobviňovat se z každé chyby. Od života jsem už dostala spoustu facek, facek, které mě měly změnit...naučit mě, jak si vychutnávat okamžiku...ale upřímně? Když už jsem se naučila si vychutnávat současnost, vždycky přišel někdo, kdo mi začal do hlavy vtloukat, že mám být zodpovědnější. Jak můžu být tak v klidu a nemít několik náhradních plánů?...Někdo, kdo mě zase vrátil tam, kde jsem byla..

Holky, sháníte rtěnku, která vydrží ples, rande i jídlo?
Možná jsem ji právě našla..


Ahoj, ahoj..

Ono se říká, že tanec lidi sbližuje. Však se podívejte kolik tanečních párů ze Stardance spolu začalo  chodit. Třeba takový Michal Kurtiš a Anna Polívková (toho jsem ale chtěla jááááááá - dokonce chodil na naši školu, takže vůbec nechápu, proč jsem se s ním neseznámila, nechytla ho za pačesy a nenechala ho, ať ze mě udělá královnu tanečního parketu...Kurtiše sice nemám, ale jeho taneční klon se pomalu, ale jistě formuje -  stačí, aby Luk ještě nějakou dobu cvičil a třeba taky bude kroutit zadkem v uzkých kalhotech na latinu).... No, každopádně jsem chtěla říct, že ačkoliv by měl tanec sbližovat, já už byla svědkem několika brutálních hádek a dokonce rozchodu uprostřed tanečního parketu...


Krásného Valentýna všem!
Ať už ho s protějškem slavíte nebo ne, tak vám přeju, ať je to láska láska až postel praská! :) 

Já sama nějak nevím, co si o tomto svátku myslet. Na jednu stranu je strašně roztomilé, když je člověk zamilovanej a 14. února ze sebe může dělat totálního magora - všude kreslit srdíčka, oblékat se do červené, lakovat si srdíčkové nehty, nakupovat hrozně kýčovité a zbytečné dárky, a pak i hodinu žvatlat o pocitech o citech. Tento den je tak nějak dovoleno vše a čím růžovější a červenější to všechno je, tím lépe. Vzduchem poletují růžoví jednorožci a amorci a po zemi se válení prázdné flašky od chlastu, protože to je jediný způsob, jak nezadaní mají šanci tento den přežít. A taky všeobecně chlapi - když na ně ženská vybalí tu pocitovou a citovou konverzaci! 

Na Valentýnovi je hrozně super i to, že hned další den jsou všechny tulipány a růže ve slevě, a tak člověk může udělat menší nálet na Tesco, nacpat si do košíku asi tak 10 balení tulipánů se 70% slevou, hezky to všechno nafotit na instagram a další socko sítě, a kdyby se někdo ptal, proč je fotka sdílená až den poté, tak je to proto, že na Valentýna se se svou drahou polovičkou nebo tajným ctitelem (který ovšem neexistuje) oddávali 10 hodinám poctivého sexu. Tak...a teď všichni záviďte! Co na tom, že ve skutečnosti protějšek zapomněl anebo byl hrozně líný cokoliv kupovat, a tak jediná valentýnská oběť byla, že si vzal čisté ponožky a trenky, které ale samozřejmě dostatečně nevyužil, protože v televizi byl zrovna hrozně důležitý fotbalový zápas, a když skončil, jeho roztomilá krasotinka v saténové noční košilce z Lidlu usla na posteli a začala hlasitě chrápat a celý makeup si zničila tou obrovskou slinou, která se ji spustila z té roztomile chrápající pusinky...


...Ahoj Ahoj...
Můj blog se sice jmenuje Instatní krása a úplně původně měl být hlavně o kosmetice a nákupech, ale posledních pár měsíců z něj dělám tězký Lifestyle :) To sice oceňují chlapi, kteří to tady čtou (a že jich není málo), ale já úplně utíkám od svého slepičího já :D

Takže si po nějaké době dáme zase jeden článek na téma "jsem největší slépka světa"...pánové mi určitě rádi prominou a dámy aspoň načerpají pár tipů a inspirací..(na nákupy)

Parfémy - ty já miluju a ještě raději je dostávám! Takže se pojďme kouknout na moji sbírku...
Giorgio Armani - Si je sice příjemná, velice jemná a líbivá, ale mám dojem, že výdrž je opravdu slabá, což mě na ni štve. Od vůně potřebuju, aby vydržela aspoň několik hodin.
Giorgio Armani - Si Intense voní dost podobně, ALE intenzivnějí a déle vydrží. Jediné, co mě štve, je neprůhledná lahvička  - nevidíte, kolik parfému vám ještě zbývá. Psala jsem o ni i recenzi -> ZDE
Calvin Klein - Euphoria - nejvíc intenzivní a sexy vůně, kterou jsem kdy měla. Magnet na chlapy, velká výdrž, ale dá se používat jenom v zimě a občas z ní bolí hlava.
Karl Lagerfeld - za mě ne! Výdrž velká, ale není to můj styl.
Escada - ideální vůně na léto, na dovolenou! Jemně květinovo-ovocná!
Nina Ricci a její růžová mašle je můj nejoblíbenější parfém. Příjemný, nebolí z něj hlava, vydrží. 
Mexx - Look up now je taky vhodná na léto. Navíc je svou velikostí ideální na cesty. Recenze ->ZDE



Banán není druh ovoce, po kterém bych se mohla utlouct. Vlastně ho konzumuju jen občas, ale pokaždé na jiný způsob - buď ve formě banánových sušenek, banánových palačinek no a nově jsem přišla na to, jak si banán osmažit. Takže pokud máte na něco chuť a nechcete do sebe cpát čokoládu, tady máte tip na jednu zdravou chuťovku :)


Jaký nadlak si pořídit, aby nehty vydržely co nejdéle nalakované a bez jediné chybičky?
Upřímně? Nevím!
Několik let jsem používala vytvrzovač laku Four Season (z lékárny - stojí okolo 60,-), teď jsem se rozhodla pro změnu a sáhla jsem po Eveline - X-treme Gel Effect.

(Klikněte na fotky pro jejich zvětšení)

Plesová sezóna je jedno z mých nejoblíbenějších období v roce...
Miluju, když se můžu obléct jako dáma a být krásná...:) 
Miluju společenský tanec, miluju plesovou atmosféru. Už dávno to pro mě není o tom se pořádně ožrat, válet se po někom a s rtěnkou i na vlasech odcházet domů s pár rozmazanými fotkami v mobilu a příběhy o tom, jak jsme se s kámošema parádně zlili, hodili nějakou tu šavli a dělali věci, za které se normální lidi stydí, ale my ne, protože jsme prostě parta hovádek! 

Teď si už plesy užívám jako člověk (a ne jak zvířátko), nicméně i tak pořád ve mně přetrvává touha vyhrát v tombole popelnici, prasečí hlavu, posypovou sůl nebo něco podobně úžasnýho, co mi sice bude úplně k ničemu, ale za tu srandu to stojí - jako nevím, ale jet z plesu taxíkem a držet u toho popelnici, mi pořád připadá pořádně dobrodružný - jako něco, co musím zažít ještě předtím, než budu stará a umřu. Sice absolutně nemám páru o tom, co bych s takovou věcí dělala - ale když se to tak vezme, koš na prádlo mám věčně plný..takže by to vyřešilo dost problémů. Jen třeba nevím, co bych dělala s prasečí hlavou...třeba bych si z ní mohla udělat stojánek na naušnice :D Prasnice Fiflena


Pokračování článku Řeklo se týden - část I.
Den pátý
Rychlá zastávka doma – pro šaty na ples a vysavač. Já už na to dlabu. Z utírání prachu z jedné poličky se stal důkladný úklid celého bytu. Odhazuju zábrany, ztrácím nad sebou kontrolu... ne, že by tam měl bordel, ale úklid je jedna z mála věcí, co mě uklidňuje, a já jsem věčnej stresař..Přestávám řešit, jak moc jsem trapná - jemu jsem tím aspoň ušetřila na nějakou dobu práci...
Vracím se k němu – trochu mi pomuchlá náladu, když se mě zeptá, zda jdu s tím účesem, který mám právě na hlavě nebo zda se ještě budu česat. Si kákl? Snaží se to zachránit slovy, že i selky mají právo žít! Začínám přemýšlet, že pletený cop asi není to pravé ořechové a už chápu, proč se lidi rozcházejí po více jak roční známosti – začínají totiž být k sobě upřímní. Fuj! Zatímco loni můj cop vzbuzoval pomalu žádost o ruku, letos jsem za selku. Nakonec z něj padají další perly – třeba, že dlouhé šaty se mu nelíbí, a měla bych nosit kratší – prý pak vypadám na svůj věk a ne jak babička. Do háje, vždyť mi jedny sám vybral! Okay, chce být upřímný…a tak mu vmetu, že ten bílý flek na rameni obleku vypadá jako by si na něj kákl pták…(on to byl nejspíš deodorant, ale koho by zajímala pravda, že jo...posrááánek, posrááánek)…následně mu zkritizuju košili, a tak jedeme před plesem do nákupáku. Odcházíme na ples. V tombole vyhráváme vstupenku do sportovního centra – hmm, no dobře, tak prostě hodně jíme, no a co…